Italský dramatik, satirik a mystifikátor, hrabě Carlo Gozzi
(1720–1806), se bezděky stal příčinou zvláštní chvíle
operní historie 20. století: zatímco jeho pohádkovou hru Turandot
začal roku 1920 přetavovat Giacomo Puccini ve své poslední dílo,
laděné přes všechny výstřelky stále v duchu starého dobrého
romantismu, v tutéž dobu čekala na premiéru opera podle jiného
Gozziho kusu – Láska ke třem pomerančům. Tu pojal Sergej
Prokofjev naopak jako totální burlesku, která si ze všeho
„procítěného“ a „vážně míněného“ jen tropí smích.
V roce novodobé premiéry Pomerančů na scéně Národního divadla
(2019) uplyne od jejich vzniku přesně sto let. Spíše než důvodem
k oslavám může být tento moment podnětem k úvaze, jak je
možné, že jedno z nejslavnějších a nejúspěšnějších
Prokofjevových děl, opera, naplněná až po okraj „žertem,
ironií, satirou i hlubším významem“, ryzím a věčným
potěšením ze hry lidské obrazotvornosti a z hledání
„smyslu“ v „nesmyslu“, stála s jedinou výjimkou po celé
století stranou zájmu českých operních divadel. Prokofjev napsal
Pomeranče krátce po své emigraci z bolševického Ruska do USA
jako svého druhu velmi kosmopolitní dílo: podle italské předlohy
v ruské úpravě na francouzský text pro americké publikum. Gozzi
pojal svůj původní, převážně prozaický scénář Pomerančů
jako praštěnou pohádku ve stylu commedie dell’arte s úmyslem
zesměšnit své konkurenty Goldoniho a Chiariho. Dadaismus a hravost
příběhu oslovila v roce 1914 jednoho z tvůrců ruské
avantgardy Vsevoloda Mejercholda natolik, že po Gozziho burlesce
pojmenoval svůj časopis a hned v prvním čísle uveřejnil její
moderní adaptaci. Tu měl s sebou Prokofjev náhodou v Americe a
protože pro místní publikum nepřicházela opera s ruským textem
v úvahu, zvolil francouzštinu, kterou na rozdíl od angličtiny
ovládal. Poněkud bláznivý vznik Prokofjevovy opery může také
napovědět, jaký asi příběh hypochondrického prince milujícího
pomeranče bude.
art
929
Views
21/09/2019 Last update